Without family 001

7. srpna 2013 v 11:24 | Uke-chan |  Without family
Jo to tak dopadá když se Uke-chan nudí a má náladu pod psa. :D Pak vznikají přesně takové věci jako je tohle.
Teď něco k povídce...
Je to takový psycho :D A ano, zase dělám chudáčkovi Sasukemu zle :D Já nevím proč, prostě mě to vždycky nutí mu nějak ublížit :D Neptejte se mě na důvod, sama ho nevím :D
Shrnutí povídky: Sasuke je úplně normální kluk, bez problémů vychází se svým bratrem i s rodiči. Ve škole si taky nemůže na nic stěžovat. Jeho život by chtěl žít snad každý. Bezstarostný, spokojený a plný lásky a pochopení. Vše se ale jednoho dne otočí naruby...

Fandom: Naruto
Pairing: uvidíte :)
Upozornění: tragické, v pozdějších kapitolách yaoi a možná i rejp
Beta: Aka-chan, Arigato^^
TAK A KOHO JSEM ZATÍM NEODRADILA OD ČTENÍ, TAK DO TOHO :) SNAD SE VÁM TO BUDE ASPOŇ TROCHU LÍBIT :) KOMENT POTĚŠÍ :3



Vypadalo to jako každý normální den. Sasuke se zrovna vracel ze školy z odpoledního vyučování a už se velice těšil, jak mu zase bude bratr pomáhat s jeho úkoly. Vždy si byl s Itachim tak blízký. Ani ho nepokládal tolik jako za bratra, byl to pro něj spíš nejlepší přítel. Když Sasuke došel do jemu velice známé části města, rozeběhl se. Těšil se domů. Taky neměl důvod se netěšit. S rodiči vycházel velmi dobře, škola ho netrápila, navíc na něj doma vždy čekalo jeho poslušné štěňátko Shi. Měl ho velice rád a vždy se těšil, jak se s ním bude moci opět pomazlit a vyvenčit ho. Sasuke byl zkrátka kluk co si nemohl na nic stěžovat. Vlastně...byla tu jedna věc, co Sasukeho trošku tížilo. Nikdy neměl žádnou dívku. A to je mu už 15 let. Ptáte se proč? Ano, hádáte správně, Sasuke byl totiž gay. Sám se s tím smířil už v tu dobu kdy to zjistil, tedy před dvěma lety. Nikdy však nenašel odvahu to komukoliv z rodiny říct. Ani svému bratrovi, kterému nadevšechny důvěřoval.

Uběhlo asi 5 minut a Sasuke už cinkal klíčky od domu a otvíral dveře. Když se mu podařilo odemknout, křiknul přes celý dům: "Minna, jsem doma!!" Ostatně tak, jak měl ve zvyku. Bylo mu ale divné, že se nikdo neozval. Ani Shi za ním nepřiběhl, a to ho vždy vítal jako první přátelským otřením o nohu.
"Haló? Je někdo doma?" Nic. Nikdo se neozýval. Usoudil, že nejspíš se šli rodiče někam projít a Itachi je venku s přáteli. Nelámal si s tím hlavu, tašku prostě nechal na chodbě a vykročil do kuchyně. Po náročných hodinách ve škole mu vyhládlo. A protože dnes měli odpolední vyučování a Sasuke neměl ve zvyku chodit na obědy, měl hlad ještě větší než jindy. Šel se podívat do ledničky.
"Sugoi, Arigato, Okaasan." Poděkoval tiše své matce za to, že mu přichystala růžové koule s rajčaty. Ty měl Sasuke ze všech jídel na světě nejradši. Posadil se ke stolu, tiše pronesl "Itadakimasu." a pustil se do jídla.

Náhle však zaslechl až ohlušující ránu, která se rozlehla po celém bytě. Sasuke sebou pořádně trhl a upustil hůlky, ve kterých zrovna držel kousek jeho nejoblíbenější zeleniny. Okamžitě se zvedl ze židle, nechal jídlo jídlem a rozběhl se do patra.
"Haló!! Je tu někdo? No tak, ozvěte se." Sasuke začínal panikařit, začal se bát. Nejistě otevíral dveře od každého pokoje kolem kterého prošel, aby zjistil co se to stalo. Nikde nic nenašel. Zbývala mu už jen poslední místnost, což byla matčina a otcova ložnice. Nejistě si stoupl ke dveřím a chvíli se zaposlouchal. Vevnitř někdo byl. Byl si tím stoprocentně jistý, protože slyšel jak někdo vzlyká. Ani nemusel brát za kliku, dveře totiž byly pouze přivřené. Opatrně pootevřel dveře...
"Je...je tady něk..." zbytek věty ani nedořekl. To co uviděl, ho vyděsilo. Ani si neuvědomoval pořádně co dělá a rozeběhl se zpět dolů do přízemí. Nazul si boty a bezmyšlenkovitě utíkal pryč. Ani nevěděl kam. Hlavně chtěl co nejdál od toho domu. Utíkal, utíkal, podlamovala se mu kolena, pořádně ani nevěděl kam běží, z očí mu valily doslova vodopády slz a on nebyl schopný je zadržet. Zastavil se až v parku u malého jezírka kde zoufalostí klesl do kolen. Začal zaťatými pěstmi bušit do trávy. Tak silně až si skoro do krve rozedřel klouby.

Už neměl sílu, neměl sílu na nic, kdyby k němu teď někdo došel a zeptal se co se mu stalo, neodpověděl by mu. Svalil se do trávy a nehybně tam ležel. Kdyby nevzlykal, z očí se mu nehrnuly litry slz a nezvedal by se mu hrudník, každý by řekl že je asi mrtvý. Začalo se mu zatmívat před očima, viděl mžitky, všechno okolo se začalo točit a Sasuke začal strácet pojem o čase, začal strácet pojem o tom kde je, kdo je. Upadl do hlubokého bezvědomí.

Když se Sasuke probudil, prudce otevřel oči ale hned je zase musel zavřít. Ten náhlý nával světla byl strašně nepříjemný. Pokusil se o druhý pokus otevřít oči. Teď už pomalu. Rozeznával kolem sebe bílé stěny, světla na stropě, ustlanou postel na protější straně místnosti, malé okýnko se zelenkavými závěsy. Byl v nemocnici. Co se to vlastně stalo? Proč tady je? Někdo otevřel dveře. Muž s delšímy šedými vlasy, růžovofialovýma očima a v bělostném plášti. Kdo je to? Kdo jsem já? Muž k němu přistoupil a začal listovat jakýmisi lejstry.
"Tak. Jak ti je?"
"Co...co se stalo? Kdo jste?" pronesl jsem zmateně směrem k muži. Na jmenovce měl napsáno MUDr. Kyosuki Hidan.
"Jsem zdejší doktor. A ty jsi právě v nemocnici. Jedna moc hodná paní zavolala sanitku, když tě našla nehybně ležet v parku v kaluži krve. Nejspíš si musel ošklivě upadnout. Na hlavě máš četné řezné rány, musel jsi spadnout přímo do střepů."
"Co-cože? Já...nic si nepamatuju." řekl jsem posmutněle. Měl jsem v hlavě zmatek a vůbec jsem si nepamatoval, že bych šel do parku, natož tak že jsem upadl.
"Pa-pane doktore..." obrátil jsem se na něj a chystal jsem se mu položit otázku "...kdo jsem?" poněkud tišším hlasem jsem pronesl otázku, která zřejmě doktora zaskočila. V tom se rozrazily dveře a do pokoje vletěl mladý muž. Měl černé dlouhé vlasy svázané do culíku, hluboké černé oči a výrazně vyrýsovaný obličej. V jeho obličeji se zračilo zděšení a částecně úleva.
"Sasuke!!" vrhl se na mě a horlivě mě objal.
"Co to děláte? Okamžitě odejděte, tady nemáte co dělat!" řekl doktor a už už se natahoval k paži neznámého muže aby ho vystrčil na chodbu. Než to ale stačil udělat, zaklepala na dveře sestřička.
"Prosímvás omluvte mě, ale tenhle muž se sháněl po chlapci, jehož popis naprosto sedí s popisem mladého pána a tvrdí, že je jeho bratr."
Bratr? Já...mám bratra? Co?
Vyjeveně jsem všechny pozoroval jak odcházejí z mého pokoje. Ještě ve dveřích se na mě otočil doktor, s jemným úsměvem pronesl "Omluv nás prosím na chvíli." a zabouchl dveře. Mě tam nechal ať se utápím ve své vlastní prázdné mysli.

Už asi půl hodiny do mého pokoje nikdo nevkročil a já se pořádně nudil. Zrovna když jsem se chystal otočit se na bok a dívat se z okna, ozvalo se zaklepání. Vstoupili ke mě 2 muži. Doktor a ten neznámý.
"Sasuke, teď tě tady chvíli nechám tady s tím pánem. Prosím buď obezřetný, pozorně poslouchej a vzpomínej. Kdyby něco, zazvoňte, sestřička přijde hned." zakončil svůj proslov a odešel. Mě tam nechal samotného s tím cizím chlapem, který se po chvíli posadil na židli vedle mojí postele. Chytl mě za ruku, já ucuknul. Ten dotek se mi nelíbil. Kdo si sakra myslí že je?

"Pro-promiň mi." řekl ten muž a uhnul pohledem kamsi k zemi a z očí se mu draly slané kapky.
"Takže Sasuke? Tak se jmenuju?" pronesl jsem celkem nezaujatě.
"Ano jmenuješ se Sasuke. Doktor mi řekl že si prý ztratil paměť. Takže jestli se chceš na cokoliv zeptat, ptej se." pokusil se nahodit rádoby úsměv, ale moc se mu to nevydařilo.
"Asi bych začal u toho kdo jsi, kdo jsem já, všechno o mě." už trochu se zaujatějším pohledem jsem toho muže sledoval, jak se nadechuje aby mi vše řekl.
"Jmenuješ se Sasuke Uchiha, si z úplně obyčejné rodiny. Máš 15 roků. Nejradši ze všeho máš rád rýžové koule s rajčaty a procházky se psem. Jsi chytrý, temperanentní. Já jsem tvůj starší bratr Itachi. Vždycky jsme spolu velice dobře vycházeli, bral si mě jako nejlepšího přítele."
Zíral jsem na něj jako na ducha. Pomalu jsem se snažil všechno vstřebat a vzpomenout si. Pes, bratr, nejlepší přítel, rýžové koule...
"A...co rodiče? Jak s nimi vycházím?"
"Sasuke...ty...my...nemáme rodiče."
Chvíli jsem nic neříkal a snažil se nějak si vzpomenout.

"Itai!" jekl jsem a chytl se za hlavu.
"Co-co se stalo? Je ti něco?!" Itachi sebou škubl a zpanikařil.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 uzumaki-itachi uzumaki-itachi | E-mail | Web | 7. srpna 2013 v 12:11 | Reagovat

''Beta: Aka-chan, Arigato^^''
Toto mě překvapilo :o Ale arigato :)* A není zač ...A samosdřejmě jak jsem říkala :-) Povídka je úžasná :-P

2 Ivanitko Ivanitko | Web | 7. srpna 2013 v 12:43 | Reagovat

Jé, to je super povídka, zhltla jsem to na posezení a zaujalo mě to natolik, že bych si moc ráda přečetla další díl. Máš pěkný styl psaní, dobře se to četlo. :-)

3 Michi Michi | 20. srpna 2013 v 15:24 | Reagovat

Super povídka, kdy bude další? :D

4 Adéla Adéla | E-mail | 31. října 2013 v 17:48 | Reagovat

Piš dál! U druhého odstavce mně začalo strachem bolet břicho ale pak bylo všechno v pohodě. Jak to dopadne? Co je se Sasukem? a arigatto Tobě, začal se mi líbit Sasuke.

5 UnWanted UnWanted | 9. ledna 2014 v 3:00 | Reagovat

Tak piš-,-:PP

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama